Černé jezero

Na místech, kde dříve stávala jakási velká budova, jejíž přesnější podobu již nejde z trosek rozeznat, se po mnoha silných deštích utvořilo zvláštní jezero... plné černé, kontaminované vody.
I díky sutinám kolem je ono místo velice nebezpečné, protože je velice jednoduché uklouznout a jednoduše spadnout přímo do oné poněkud hustší a černé tekutiny, která má na lidské tělo nepochybně velice negativní účinky...

Zírala na velkou vodní plochu před sebou, pozorujíc drobné vlnky tančící po obsidiánově černé hladině.
Bylo to několik hodin, co opustila svoje útočiště - potřebovala nahrabat nějaké věci, které by mohla později směňovat s ostatními. Ačkoliv se tím mezi ostatními devianty příliš nechlubila, celkem pravidelně obchodovala s nakaženými, co žili nedaleko od jejího úkrytu. Většina deviantů se mutantům vyhýbala, chovali k nim zvláštní formu respektu. Ne, že by se jich přímo báli... Spíš se před nimi měli skutečně hodně na pozoru a v žádném případě nebyli ochotní se jim otevřít a dát jim šanci.
Život v Pustinách z člověka udělal opatrného mrzouta, nikdo svoji důvěru nerozhazoval kolem. Rozuměla tomu, ale stejně jí to svým způsobem připadalo smutné. Devianti nebyli nic jiného, než šťastnější mutanti, nakažení - a i proto by si měli pomáhat. Měli společné nepřítele: Pustiny a armádu. Bylo jasné, že nikdo nepřijde a nezachrání je, nežili v pohádce, aby se něco takového vůbec mohlo stát. Na druhou stranu si ale mohli být navzájem prospěšní, čehož se Estelle držela. A kdyby měla přátele, skutečně blízké přátele, jako mívala svoji sestru ve městě - pokusila by se je přivést na stejnou myšlenkovou vlnu. Kdyby se totiž všichni nakažení a devianti spojili...
Při té myšlence se musela posměšně ušklíbnout, než se sklouzla po strmém svahu a zarazila se tak tak, kousíček před vodou. Ta příliš vábně nevypadala, byla silně kontaminovaná. Nikdo přesně netušil, jak vlastně zčernala, ale viděla do ní spadnout několik zmutovaných... A už je nikdy neviděla vyplavat na povrch. Ze zvuku jejich kvílení se ještě týden budila s rozbušeným srdcem a rukou volně šmátrající těsně vedle sebe, v marné naději, že tam najde svoji sestru.
Jessica byla vždycky její obránce. I když by se dalo polemizovat o tom, která z nich byla statečnější, vždycky to byla Jess, kdo Estelle přispěchal na pomoc. Něco na ní bylo - možná to bylo tou výrazně proříznutou pusou, ostrým jazykem a sebevědomím, kterým doslova sršela. Málokdo ale věděl, že i ona byla plná nejistot... A občas i strachu.
Z pomyšlení na sestru ji zabolelo u srdce. Naposledy ji viděla, když na hranici zabavovala stráže - sotva se ale kolem nich proplížila, uslyšela výstřel a viděla ji padat k zemi. Netušila, jestli je v pořádku. Netušila, jestli je vůbec naživu. A pronásledovalo ji to každý zatracený den.

Aby zahnala chmurné myšlenky, které se jí draly na mysl, začala se přehrabovat v kamení okolo jezera. Nakažení si vážili různých věcí, to už se z obchodování s nimi naučila. Občas jim nosila hračky, které se daly najít různě v zachovalejších domech. Hračky, karty a různé drobnosti jako těžítka na papír nebo snad nádobí - bylo i ještě něco jiného, čeho si velice cenili. Ať už to bylo kvůli čemukoliv, milovali kamínky. Hezké oblázky, zajímavé větší kousky a ze všeho nejvíc kameny s krystalky, kterých bylo kolem jezera požehnaně.
Jediným problémem byl fakt, že se jezera všichni báli, než aby kolem něj chodili hledat kamínky. To však Estelle problém nedělalo...

Po dni pochodu se pomalu začinali blížit k Černému jezeru. Zde, kolem jezera, končilo území, které měli zanesené na mapách a nikdo netušil, co leží dále. To bylo hlavní náplní jejich mise, zjistit to. Zatím měli dost zásob na to, aby se v okolí jezera mohli motat celých pět dní, než se budou muset vrátit na základnu. Přenastavil drona, kterého doted nabíjel v batohu do mapovacího modu, odteď bude postupně mapovat jejich okolí a všechno poctivě ukládat a tvořit tak 3D mapu. "Tábor rozbít!" zavelel. Tohle místo bylo z okolí nejlepší, kopeček, vystupující z okolní krajiny a z jedné strany ještě chráněný troskami jakési buduvy, kudy se skoro nedalo projít. Na zbylých třech stranách velmi rychle vzniklo jednoduché opevnění, složené ze všeho, co se válelo kolem a dosahující výšky jednoho metru. Spolu se stoupáním kopce by se jim mělo podařit udržet se snad proti všemu, co se tady dá potkat.
Když už byly postavené i stany, rozbalil Alex to nejcennější, co tu měl. Přenosné solární panely, schopné je zásobovat tolik potřebnou elektirckou energíí. Jakmile měl elektřinu, počal radista šplhat na zbytek zdi, stojící opdál, snažíc se na vrchol upevnit anténu. Když se mu to povedlo, posadil se na zem, vybalil notebook a jal se chytat signál. S trochou štěstí se mu do večera podaří odeslat hlášení zpět na základnu.
Zbylých sedm vojáků rozdělil. Dvě skupiny po dvou vyslal mapovat okolí, dva nechal hlídat tábor a posledního vařit večeři. Neviděl důvod, proč by všichni měli jíst studené jídlo, když zde konečně byla možnost si nudné vojenské příděly trošku zpestřit. Sám se pak vydal bloumat poblíž tábora, nechtělo se mu někde sedět a koukat do prázdna. Vzhledem k blízkosti tábora si vzal jen laserovou pistoli na opasek, čutoru, do ruky zápisník a šel podrobně zakreslit okolí tábora.

Ještě ani nedokončila svůj malý sběrný výlet, když se v okolí rozezněl šramot a zvuky kroků.
Okamžitě padla na zem a opatrně se proplížila za kus zbořené zdi, aby mohla z úkrytu v klidu pozorovat, co se vlastně děje. K jezeru přišla skupina vojáků - ale zatím to nevypadalo, že by si jí všimli. Byla dostatečně daleko a nenápadná na to, aby ji snadno přehlédli. Díky tomu jí také spadl kámen ze srdce, protože to poslední, co by v tu chvíli chtěla, bylo aby ji chytli. Už jednou armádě utekla, neměla v úmyslu stát se součástí jejich krutých experimentů. Její rodina se na tom podílela, věděla moc dobře z první ruky, jaké to bylo. I když byly jejich záměry čestné a dobré, jejich metody byly přinejmenším pochybné. I proto se do testování dobrovolně nehrnula a raději utekla... A neměla v úmyslu svůj názor nějak přehodnocovat.
Jak je tak pozorovala, zvedala se v ní nejen vlna nenávisti, ale také zvědavosti - nebylo jich až tolik, aby nemohla něco zkusit ukrást. Určitě mají spoustu věcí, které by se mohly hodit. Od zbraní přes nějaké zásoby - možná i nějaké to oblečení, ale to by je musela zabít. A to nechtěla. Jakkoliv byla schopná dělat těžká rozhodnutí v rámci přežití, nechtěla se stát chladnokrevnou vražedkyní, která zabíjí bez rozmyslu a kdekoho. Sice ti muži patřili k armádě, co nejspíš zabila její sestru a z ní chtěla udělat pokusnou krysu, ale neměli na tom konkrétní přičinění. Nebyli to oni, kdo Jessicu střelil. A to si snažila vrýt do paměti, aby zadusila svůj hněv a touhu po pomstě.
Místo toho se opatrně přiblížila o pár metrů a dál je ze zákrytu sledovala... Možná by je mohla s někým přepadnout a vzít jim věci. Určitě by se dokázali v pořádku vrátit zpět na svoji základnu, pokud jim nikdo z nich neporuší ochranné obleky. A to by se dalo dohodnout předem...

K večeru se obě dvojice vrátili z mapování. Stačil jediný den a měli zmapovanou slušnou část okolí. Z drona, který se mezitím vrátil, už stáhl a uložil všechno, co nahrál. "Podařilo se ti spojit se základnou?" zeptal se radisty, který tu během své hlídky celou dobu zuřivě datloval do notebooku. "Ano, pane. Úspěšně jsem odeslal vaše hlášení a dostal potvrzené přijetí. Bohužel spojení ani zdaleka nestačí na poslání čehokoliv většího, než je několik řádek textu, a i pro to se musím modlit" odpověděl radista klidně. Věděl, že vůbec to, že se mu podařilo poslat hlášení je úspěch. Zcela obvyklé byly mise, kdy se jim za celou dobu nepodařilo se základnou spojit ani jednou. Jeho vysílačka se většinou používala při útoku nebo jiném přesunu v noci, kdy bylo třeba, aby spolu celá jednotka zůstala v kontaktu. Tady byla spíše ze zvyku, než že by to bez ní nešlo.
Spokojený, že se zatím vše daří, si Alex došel pro večeři. Byla to opravdu příjemná změna, skoro tak dobré, jako v základně. Když si ještě jednou přidal, obešel znovu celý tábor, zda je vše tak, jak má. Potom rozdal hlídky, hlídalo se vždy po dvou hodinách ve dvojcích, a první podal balíček chemických světel. V případě útoku, což se zde stávalo celkem pravidelně, je rozhází všude kolem a osvítí tak celé okolí tábora. Po tomhle všem se už postupně začínalo stmívat. V předsiňce ze sebe sundal jak své lejké brnění, tak protiradiační oblek, dal vše na své místo tak, aby to bylo v případě potřeby po ruce, zalezl do spacáku a zavřel oči.

Zbytek času strávila naháněním svých známých: ti vojáci měli jistojistě dostatečně zajímavé vybavení na to, aby jim to stálo za pokus o ukradení. Nechtěla nikoho vraždit, to skutečně ne, ale i přesto bylo lepší připravit se na možný boj. Všichni moc dobře věděli, že armáda nejdřív střílí a až pak klade otázky - proto si dala dost velkou práci na to, aby našla zhruba deset lidí, kteří byli připravení jít do té maličké loupeže s ní. Nechtěla sice krást nic, co by těm vojákům vyloženě mohlo chybět, ale jeden nikdy neví, na co mohou narazit. Pokud by sehnali i nějaké zbraně, konečně by se do budoucna měli pořádně čím bránit - a právě na tu představu utáhla onu skupinku lidí, kteří při té představě div nejásali. Nikomu se nelíbilo být věčně uťápnutý možností zajmutí nebo ošklivé smrti. Museli bojovat nazpět.
„Rozdělíme se,“ špitla tiše, než ostatním naznačila, aby se rozptýlili. „Žádné zabíjení, ublížení pouze pokud to bude nutné. Dávejte pozor na jejich obleky a stany, nesmějí se porušit. Nejsme zabijáci, je to jasné?“ Když všichni pokývli na výraz souhlasu, rozdělili se a potichoučku vyrazili k táboru.
Estelle se tiše proplížila za jedním z hlídkujících a rozhlédla se po okolí. V šeru nebylo nic moc dobře vidět, ale byla to jejich nejlepší šance, jak něco sebrat. Nemohli riskovat přepadení za bílého dne, to by byla jasná sebevražda. A i přesto litovala, že nemohla nikoho omráčit, aby si mohla ideálně rozsvítit alespoň trošku baterku. Kdyby to ale udělala, jistojistě by se prozradili, což nechtěla.
I proto se rozhodla jít tak trošku poslepu, když oddělala zapínání jednoho ze stanů a opatrně vlezla dovnitř. Když za sebou stan znovu uzavřela, opatrně a pomaličku oddělala zapínání vnitřní stěny, než se rozhlédla po obsahu stanu ležícího vedle jeho majitele. Tohle není vůbec špatné, pomyslela si v duchu, než natáhla ruku směrem k úhledně srovnané hromádce věcí.

Vzbudilo ho otevírání vnějšího zipu. Díky Bohu za to, že se pořád používaly ty staré, na jejichž zvuk je zvyklý natolik, že ho to vzbudí vždy a všude, nehledě na situaci. I když mu instinkt říkal, ať vyrazí, zařve, zůstal v klidu ležet a čekal, až noční návštěvník otevře i ty vnější. Mezitím si pomalu připravil pistoli, mrknutím ověřil, že je stále na lehkém omráčení a čekal...
Když se ozval i druhý zip, první, čeho si všiml, že jeho návštěvník je návštěvnice. Jindy by mu to přišlo vtipné, kdo by taky odmítal ženskou návštěvu v posteli, v téhle situaci ale mohla chtít jen dvě věci. Jeho věci, nebo jeho život. No a samozřejmě taky obojí, že?
Když se natáhla k hromádce jeho oblečení s laserovou puškou nahoře, přestal přemýšlet nad blbostma a když od něj odvrátila zrak, vystřelil. Světelný paprsek jí zasáhl přímo do hrudi, načež se složila přímo na něj. Na to, jak drobně vypadala, to úplně příjemné nebylo. Rychle jí položil vedle, hodil na sebe zbroj, vzal si pušku a s řevem "přepadení, poplach!" se vyřítil ze stanu.

Užuž se natahovala pro ty nádherně nové a dobré věci, když ji cosi trefilo do hrudi a ona se sesypala k zemi, přímo na toho vojáka. Několik minut setrvávala naprosto nehybně a v tichosti, zatímco on vyhlásil poplach a vyletěl ven ze stanu. Ona zůstala jednoduše ležet na zemi a tupě zírat na střechu stanu, která byla asi stejně pošmourná jako její momentální nálada.
„Nevychovaný,“ zanadávala si sama pro sebe, neschopná si ani odhrnout pramen vlasů ze tváře.
Když se její nový známý vrátil zpět do stanu, pohnula očima jeho směrem a upřela na něj prázdný pohled, protože nebyla schopná ovládat svoje obličejové svaly.
„Omračuješ každou ženskou, která ti dobrovolně vleze do stanu nebo mám takové potěšení jenom já? Nebo ne, raději na to neodpovídej, myslím, že to nechci vědět. Stačí mi zůstat u toho, že jsi nevychovaný. Střílet někoho bez seznámení je celkem drzé, takže... Zdravím, já jsem Estelle. Podala bych ti ruku, ale jsem jaksi... Indisponována.“ Dodala kysele.

Když vyletěl ze stanu, jediné, co ještě stihl bylo několik stínů, mizících přes malou zeď do temnoty. Tentokrát si jich oba strážní už všimli, takže se kolem prchajících postav blýskalo, jak se paprsky odráželi od skal a dalších kusů šrotu. Alex měl pocit, že zaslechl minimálně jeden výkřik bolesti, jistý si však být nemohl. Když obešel ostatní, žádný další stan porušený nebyl a nechybělo nic, až na obyčejný protiradiační pytel s chlebem k snídani. Nu, hold se budou muset spokojit s nouzovým přídělem, který sice chutnal jako podrážka, ale o hladu nebudou. Jinak nechybělo nic. Vystřídal tedy hlídku a poslal hlídat tentokrát rovnou tři, nemohl si být jistý, že se nepokusí svou kamarádku osvobodit.
Když vešel do stanu, uvítala ho pohledem, který, kdyby dokázal zabíjet, by ho dostřelil na druhou stranu tábora. Díky Bohu neuměl. „Omračuješ každou ženskou, která ti dobrovolně vleze do stanu nebo mám takové potěšení jenom já? Nebo ne, raději na to neodpovídej, myslím, že to nechci vědět. Stačí mi zůstat u toho, že jsi nevychovaný. Střílet někoho bez seznámení je celkem drzé, takže... Zdravím, já jsem Estelle. Podala bych ti ruku, ale jsem jaksi... Indisponována.“ Spustila na něj kysele. To ho celkem vykolejilo, nečekal, že bude při vědomí. Devianti ale na omráčení reagovali různorodě, takže vlastně měl štěstí, že nebyla schopná vzít jeho nůž a prořezat se ven zadem. "Těší mě a abych odpověděl na tvou otázku, omračuji pouze ty, které mě zaujmou a nebo se snaží zabít. Otázka je, kdo z toho jsi ty" významně se podíval na nuž, co při pádu upustila.

„Vzhledem k tomu, že jsem sem přišla s čirým záměrem si něco odnést a nepřivést někoho k úhoně... Nejspíš to druhé. Na druhou stranu, nejsem si jistá, jestli se mi to vzhledem situaci líbí,“ odpověděla pobavneně, než po něm blýskla nevinným úsměvem.
Zdálo se, že to omráčení není až tak hrozné, jak se bála - už mohla alespoň hýbat koutky rtů, což byla rozhodně příjemná změna. S troškou štěstí ji to přejde během pár desítek minut a bude moct jako zajíc pelášit za ostatními, které tak efektně rozehnal. Musela uznat, že to nebyl zrovna brilantní plán - vloupat se tam a pokusit se je okrást, ale za zkoušku to stálo. Všichni věděli, jaký risk to je: a všichni se také shodli na tom, že za to ta možná kořist skutečně stojí, ale bohužel neobstáli. Nejen, že je odhalili, neodnesli si nic. A ona tam ještě ke všemu zůstala viset jako pytel brambor, naprosto neschopná se zvednout, natož se bránit. Pro toho vojáka to nejspíš byl pohled k popukání, protože i když byla viditelně deviant - nemohla se nijak bránit.
Kdyby ji teď popadl za nohu a táhl přes celý tábor až k nějakému vozidlu, aby ji osobně doručil na základnu, nezmohla by s tím nic. Maximálně by mu mohla vyreptat díru do hlavy, ale o tom dost silně pochybovala, že by fungovalo. Byl to voják, určitě by se nenechal ani přesvědčit, ani by ji raději nepustil, než aby už nikdy neslyšel její sprosté a drzé nadávání, které pochytila od svojí sestry.
„Takže co? Zajmeš mě? Nezaútočila jsem na tebe, což se o tobě říct nedá, ale... Dejme tomu. Nemohl si vědět, že jsem hodná, odpouštím ti za to. Takže budeme kamarádi?“ Zamrkala na něj upřeně.

Nemohl si pomoct, musel se smát. A podle toho, jak se smála ona, už omráčení definitivně odcházelo. Musel se rozhodnout, co udělat. Vojenská logika mu radila ji okamžitě zajmout. Přece jen se vloupala do vojenského majetku. Na druhou stranu zase nic neodnesla, takže oficiálně ještě nestihla provést nic, co by mu k tomu dávalo právo. Samozřemě, že by to udělala, věděli to oba, ale... Nikdy nebyl ten, kdo pořádal "hony" na devianty za účelem vzorků. A zabíjel jen v případě, kdy byl v ohrožení on, nebo jeho podřízení. Ani si nepamatoval, kdy měl naposled laserovou pistoli na smrt, bylo to už několik let. U pušky to tam dle předpisů být muselo, stejně vždy ale střílel s úmyslem odehnat, ne zabít. Kdyby ji teď zajal, byl by proti všemu, o co se poslední roky snažil, a to nemít na rukou krev ani utrpení nevinných.
„Takže co? Zajmeš mě? Nezaútočila jsem na tebe, což se o tobě říct nedá, ale... Dejme tomu. Nemohl si vědět, že jsem hodná, odpouštím ti za to. Takže budeme kamarádi?“ Zamrkala na něj upřeně. Tohle ho utvrdilo. Pokud byl někdo dost silný na to, aby v Pustině přežil a ještě si uchoval smysl po humor, nedokázal by ho šoupnout tam dolů, do cel. "Možná toho budu litovat, ale... Ne, nikam tě zavírat nebudu, stejně tak tě ale hned nepustím. Zaprvé proto, že i když se ti kontrola nad tělem vrací, nedokázala by si sama doběhnout ani k jezeru, natož do bezpečí a zadruhé bych si s tebou, dokud tu budeš tak hezky ležet, rád popovídal. Neber si to osobně, ale odnesu tě teď ven, tady bys mi, vzhledem k tomu, kolik jsi toho absorbovala, za chvíli zamořila stan." řekl s lehkým úsměvem a vzal ven jednu deku, položil ji ke kameni a svou návštěvnici na ní položil a opřel ji. Pak se rychle skočil obléknout do ochranného obleku a zavřít stan, načež se k ní vydal zpátky.

„Proč jsem to jenom tušila...“ zavrtěla pobaveně hlavou, když ji víceméně vyšoupl ven před stan - avšak k jejímu překvapení se vší galantností; dokonce jí dal i nějakou deku. Plusové body pro něj. Dokonce usmál! To vůbec nebylo až tak špatné, jak to začalo. Sice se rozhodla ho okrást a nevyšlo jí to, ale on nevypadal úplně... Kompletně pohoršeně.
Jakmile si však všimla zvláštních pohledů jeho mužů, nepatrně zamrkala a vyčarovala na tváři nevinný úsměv.
„Nazdar, hoši. Já nekoušu, jsem kamarádka vašeho velitele, takže... Buďte na mě hodní, ano? Nechcete přeci riskovat vyhazov...“
Sice jí to ten muž neodsouhlasil, že by byli přátelé... Ale nevyhodil ji. Ani nezastřelil, ani se ji nechystal někam naložit jako pytel zeleniny. To byl slušný základ pro rozkvět budoucího přátelství - a Estelle si rozhodně od jejich malého rozhovoru slibovala minimálně to, že to přežije. Kdo ví, možná by z něj mohla vymámit i nějaké rozumy... Byl to voják. Sice určitě nepatřil k těm, co ji odváděli ve městě na testy, ale možná by mohl alespoń vědět, jestli je její sestra v pořádku. Vsadila by se, že o útěku devianta z města se určitě v armádě mluvilo, protože to solidně zpackali. Utekla jim - a ještě ke všemu přitom došlo k postřelení civilisty z vlivné a bohaté rodiny, takové věci se těžko zametají pod kobereček.
„Takže... Prozradíš mi svoje jméno, nebo tě mám překřtít na Boba?“

„Alexander, hezké,“ odpověděla s pobaveným úsměvem, než pomaličku pokrčila jednu nohu a zase ji natáhla.
Byla celá zdřevěnělá, byl to skutečně nepříjemný pocit. Ať už ty jejich hračky působí na ostatní jakkoliv, z ní to udělalo nehybnou figurínu, která místo postupného uvolňování jenom tuhnula. I proto byla nesmírně ráda, že se konečně mohla pomaličku začít hýbat; nejdříve jednou nohou, potom druhou... Ruka, druhá ruka. Chvíli to trvalo, ale pomaličku se začínala rozhýbávat, ačkoliv jí bylo naprosto jasné, že ještě jen tak sama po svých neodkráčí. Nechtělo se jí příliš riskovat možný pád a proto dál tak nějak seděla, vyčkávajíc na chvíli, kdy bude dostatečmě rozhýbaná na to, aby mohla odejít. Nemínila totiž předvést malé divadélko v podobě pádu na držku, které by rozhodně pobavilo všechny přítomné.
„Takže nejsem zajatec? Můžu potom prostě... Odejít?“ Otočila k němu hlavu a upřela na něj svoje modré oči.
Neměla z něj stejný pocit, jako z ostatních vojáků - na rozdíl od nich vypadal celkem uvolněně, ne tolik napjatě a vážně. Jakkoliv nepochybovala o jeho vůdčích schopnostech, získávala z něj dojem, že si uchovává svoji lidskost, zatímco jiní ji záměrně pohřbívají. To musela ocenit, protože podobné věci byly v jejich světě opravdu nesmírně vzácné. Takových lidí rozhodně mnoho nebylo, i proto měla nejspíš veliké štěstí, že se vloupala zrovna do jeho stanu a ne do stanu někoho jiného.

-Mělo být nahoře, Tao zmatkuje, sorry

Když se k ní vrátil zpátky, pořád byla tam, kde ji položil. To znamealo buď to, že se stále nemůže pořádně hýbat, nebo se z nějakého, pro něj neznámého, důvodu rozhodla zůstat. Všiml si, že na ni někteří jeho muži hledí, povětšinou zmateně. Kývl na ně, že je všechno v pořádku. Většina se pak vydala zpět do stanu, rozhodnuti využít krátící se čas spánku co to jen šlo.
„Takže... Prozradíš mi svoje jméno, nebo tě mám překřtít na Boba?“ ozvala se, když přišel blíže. Musel si přiznat, že se mu opravdu líbila, když už nic jiného, byla zajímavé zpestření nudné služby. "Alexander, ale Bob taky nezní špatně... Ale jmenuji se Alexander". Odpověděl.

Postupně bylo vidět, jak paralýza postupně odchází. Ani ne 20 minut od zásahu se jí podařilo pokrčit nohu, což by, podle všech pravidel nemělo být možné. Muselo to opravdu být tím, že získaná imunita vůči záření pomáhala i proti omračovacím paprskům a zároveň pochopil, proč se proti deviantům doporučuje používat omráčení těžké. Vsadil by se, že do deseti minut by odešla, kdyby se jí chtělo.
„Takže nejsem zajatec? Můžu potom prostě... Odejít?“ zeptala se ho s úsměvem po tom, co si postupně vyzkoušela všechny končetiny, očividně už přicházející k sobě. Zaklepal hlavou, překvapený její schopností to překonat. "No, asi můžeš, dokonce si myslím, že se tvoje jméno ani neobjeví v záznamech. Všem tady můžu věřit, možná tu historku po pár měsících budou vyprávět, ale to už bude dávno pozdě něco dělat." odpověděl. Nikdy neslyěel o tom, že by se to stalo, ale... Žádná pravidla to nezakazovala.

„Ani v záznamech... Hmmm...“ Odpověděla zamyšleně, než si pomaličku pokrčila nohy a přitáhla si je blíž k tělu.
Ještě se úplně necítila na to, aby prchla do zaječích, ale cit se jí skutečně pomalu vracel. I tak měla ale pocit, že jsou její nohy z rosolu, což nebylo zrovna dvakrát příjemné. Na druhou stranu měla z pekla štěstí, když ji střelil jen tímhle a ne něčím horším - mohla dopadnout mnohem, mnohem hůř. Klidně i mrtvá, možná i zajatá. Všechno bylo horší, než když nemohla určitou chvíli pořádně hýbat vlastním tělem.
On se totiž zdál vžt hodný... Minimálně tedy na ni. Pokud by její jméno ani nezanesl do záznamů, měla by celkem dobrý den. Loupež se jim sice nevydařila a vůbec nic si neodnesli, ale snad všem se podařilo utéct a ani ona samotná neskončila jako zajatec, takže... Vlastně stále celkem úspěšná mise. I přesto jí ale v hlavě vrtala jedna velká a tíživá otázka: Proč? Proč to vlastně dělal? Zatím všichni armádní důstojníci i vojáci byli jenom nebezpeční a stříleli na všechno co se kde šustlo, on ne. Tušila, že snad ani nepostřelil nikoho z jejích druhů, což bylo o to překvapivější. A ji jenom dočasně omráčil...
„Takže čím to je, že nejsem zajatec a jsi na mě tak hodný? Jsou z nás nakonec kamarádi?“ Prohodila k němu nakonec s nevinným úsměvem na rtech.

Když si přitáhla nohy k tělu, byl si jistý, že už se jí kontrola vrátila. Ještě bude chvíli trvat, než se jí navrátí i plná síla, ale dlouho to trvat nebude. Chvíli se tvářila zamyšleně, než se zeptala. „Takže čím to je, že nejsem zajatec a jsi na mě tak hodný? Jsou z nás nakonec kamarádi?“ Prohodila k němu nakonec s nevinným úsměvem na rtech.
To byla složitá otázka. Věděl, že většina velitelů by na jeho místě neváhala a odevzla ji na základnu. On sám se nikdy ale žádného "honu" na Devianty neúčastnil a ani to neměl v plánu. Dělal jen svou práci, chránil lidi v městech před zmutovanými, místy před devianty, kteří se rozhodli působit problémy. Věděl, že jejich chování k nim není spravedlivé, ale vzhledem k tomu, že část z nich byla šílená a většina dokázala věci, které byly mimo lidské chápání, každý z nich byl potencionální hrozba. I tak se ale snažil, aby měl na rukou co nejméně krve, což bylo mezi veliteli vzácné. I každý muž jeho čety byl vybírán mimo jiné i pro svou lidskost, mimo ostatních parametrů.
"Protože nemám důvod, chovat se k tobě jinak. Pokud by ses mě pokusila zabít, nejspíše by sis teď se mnou nepovídala. Ale ve chvíli, kdy vím, že nejsi bezprostřední hrozba, není důvod se nechovat hezky, však lidskost je to, co z nás dělá lidi, i na bojišti. A kamarádi jsme, dokud nám nezačnou mizet věci z tábora". Usmál se.

„Moudrá slova, veliteli Alexandere,“ odpověděla s pobaveným úsměvem na rtech.
Líbilo se jí, že na ní byl milý - ona sama nebyla zrovna nadšená ze svého způsobu života, kradení se jí příčilo. Bohužel bylo celkem těžké v Pustinách najít nějaké užitečné věci, nedej bože nějaké čerstvé jídlo. Na to byla potřeba notná dávka štěstí; nebo taky pěstování, které podmínky Pustin zrovna neusnadňovalo. Buď pršelo málo nebo pršelo hodně... Místy bylo takové horko, že by se všechno okamžitě spálilo - a jinde zase bylo příliš chladno. Nejlepší podmínky byly zrovna v místě, kde stálo město, takže měli devianti i nakažení celkem smůlu.
I přesto se ale občas dalo najít něco užitečného - jen proto bylo potřeba hodně hrabat, mít trpělivost a nevzdávat se. V některých domech se občas dala najít nějaká starší zbraň, po padlých vojácích se dalo zase najít jídlo... Jak kdy. Ale krádeže byly bohužel nejlepším způsobem, jak si opatřit nové věci a dobré jídlo. Ačkoliv z toho Estelle nadšená rozhodně nebyla, bylo to nutné pro přežití. A to stálo za všechna ta rizika.
„Je mi to jasné, nemusíš se bát. Nezmizí ti ani jedna sirka ani žádný balíček jídla. Čestné skautské. Jsem úplně stejně čestná, jako je bílý čerstvě padlý sníh, slibuju.“
I přes to přísahání jí však v očích stále tančily plamínky hravosti a rošťáctví. Nemohla si pomoct - mírně provokativní povahu sdílela se svojí sestrou, která jí nesmírně chyběla. Ačkoliv Estelle bývala to tišší a hodnější dítě, pořád měla dost blízko k nejrůznějším vylomeninám, do kterých ji Jessica obvykle namočila. Ačkoliv se obvykle bránila, ve skrytu duše si to celkem dost užívala. Žít na okraji propasti bylo něco mnohem lepšího, než život v nudném a fádním luxusu... Oproti tomu však byly Pustiny naprostý extrém.

"Děkuji, vážím si toho. Kdyby to bylo na mě, nechám vám sem minimálně něco dovážet, sám však vím, že to, co vypěstujeme, sotva stačí nám, natož se ještě dělit" Jediné, mohu, je nechat ti tu pár nouzových dávek, to je spíše chemie, než jídlo pěstované normálně. Obsahuje ale vše, co člověk potřebuje k životu, i když rozhodně nijak speciálně nechutná. Těch máme ždy dost, rozhodně více, než můžeme sami spotřebovat." Nabídl jí s tím, že jí to snad pomůže přežít. Důvod, proč jí dal jídlo, by nikdy neomluvil, ale to, že chybí několik nouzových dávek, když jich mají plný sklad a neví, co s nimi, nikdo řešit nebude.
Když už přemýšlel o jídle, na něco si vzpomněl. Před tím, než jaderná válka většinu staveb vymazala z povrchu zemského, se okolo 60 kilometrů od jejich základny rozkládala obrovská kukuřičná pole. S trochou štěstí mohly nějaké rostliny přežít a rozmnožit se. Nedalo se očekávat, že rostliny, vystavené radiaci po několik let budou poživatelné pro ně, Deviantům by ale mohly pomoci přežít. Rozhodl se, že až tu dokončí mapování, vypůjčí si vznášedlo a zkusí se tam dopravit. Rovnou moct vzít i vzorky pro vědce, třeba jim to k něčemu bude, kdo ví. Po chvíli přemýšlení se rozhodl podělit o svůj nápad s ní. Třeba si domluví nějaké znamení, aby se potom znovu našli a řekl jí, zda tam vůbec něco roste.
Zatímco se tu bavili, postupně se rozednělo a včera určené čety se vydaly opět a znovu mapovat území, jak bylo původně v plánu. Noční útok už většina z nich vypustila z hlavy, nešlo o nic neobvyklého.

„Je mi to jasné, chápu to,“ pousmála se na něj nepatrně, s náznakem upřímnosti v hlase.
Vlastně to asi ani nikomu nezazlívala, že ostatní v Pustinách odřízli. Bylo by hloupé snažit se zachránit všechny - protože to není ani zdaleka možné. Není možné upřednostňovat větší skupinu s velkou nejistotou na výsledku, než se rozhodnout dát šanci menší skupině s téměř jistým výsledkem. Efektivita v tomhle jistě hrála velkou roli a ona ačkoliv nechtěla, chápala to. Lidé v pustinách byli už tak trochu odepsaní v moment, kdy nebyli ve městě. Město bylo přední, byli tam zdravější lidé i důležitější část populace, proto měli svoje privilegia a dostávali jídlo bez nutnosti si ho ulovit nebo ukrást. Tohle ale věděla jen díky tomu, že sama ve městě původně žila, ostatní devianti a mutanti to vědět nemohli.
„To je od tebe moc hezké, díky.“ Poněkud překvapeně na něj zamrkala, když jí nabídl nouzové jídlo. I to od něj byl obrovský dar, bylo to víc, než v co mohla sama od sebe doufat. Byla za to nesmírně vděčná, ačkoliv si nebyla jistá, jestli to na jejím výrazu vůbec je poznat. Netušila, jak mu za to vůbec poděkovat. Konec konců, pokusila se ho okrást... Sice neúspěšně, ale stejně. Místo aby odešla bez jakéhokoliv lupu a ještě skončila zajatá, dostala jídlo. Měla nesmírné štěstí, že narazila zrovna na něj a ne na někoho jiného.
„Děkuju, opravdu. Nesmírně si nám tím pomohl.“

„Děkuju, opravdu. Nesmírně si nám tím pomohl.“ děkovala znovu. Alex byl trošku v rozpacích, opravdu jí nedal nic, co by sám mohl postrádat, tohohle "jídla" měli opravdu dostatek. Ne dost na to, aby nakrmili ani polovinu deviantů tady, ale dost na to, aby alespoň mohla pár týdnů jistotu něčeho k jídlu, i když přirovnání k jídlu bylo dost pochybné. "Opravdu neděkuj, snad ti to pomůže, doufám", opravdu se o tu roztomilou potvůrku celkem bál. Ze strachu, aby mu znovu nezačla děkovat, radši došel do stanu pro batoh. Nouzových přídělů tam měl na čtyři dny, to teda nic moc. "Chlapi, hoďte mi sem někdo nějaký nouzáky, vybavíme tuhle malou zlodějku na cestu, ať nejde s prázdnou, však toho máme plný skladiště, nikdo to nežere." Několik z nich, co se mezitím vrátilo z průzkumu, se zasmálo, vzalo batohy a hodilo jí další nouzové příděly. Měla toho dost na několik dní, jak doufal.
Mezitím se většina jeho mužů vrátila s tím, že je to všechno hotové a mapování je dokončené. Během chvíle se budou muset sbalit a půjdou se vrátit zpět na základnu, aby to stihli co nejdřive. "Naše práce tady hotová, budeme se muset vrátit zpět. Rozhodně se ale zajedu podívat na to pole, kdo ví, třeba tam opravdu něco bude." obrátil se na ní.

„Je to velká pomoc, pro lidi jako jsem já je i takové málo velkým darem,“ pousmála se na něj upřímně.
Pro jeho skupinu to možná nebylo mnoho, ale pro devianty a nakažené to bylo skoro jako poklad. Málokdy se jim dařilo najít čerstvé jídlo, natož něco podobného - povětšinou jedli věci ovlivněné radiací anebo ne úplně zdravé, občas trošku zkažené. Bylo to hodně o štěstí, co se komu podařilo najít. Jakkoliv venku v Pustinách rostla zelenina i ovoce, bylo toho natolik maličko, že by se to množství vešlo za nehet. A okusovat kořínky a jedlé kousky kůry stromů byly na jídelníčku téměř denně. Nic lepšího totiž k dispozici nebývalo - i přes jistý směnný obchod mezi všemi. Jídla bylo málo... a bylo tak nějak nejvzácnější surovinou v Pustinách.
Jakmile ale Alexander zmínil slovo zlodějka, musela se kysele poušklíbnout. Technicky vzato zlodějkou nebyla, proto ji to tak trochu nakvasilo - ale nic na to neřekla, protože se nechtěla připravit o ten obrovský dar v podobě jejich nouzových přídělů. S takovou pomocí by mohla pomoci nakrmit celou svoji skupinu na určitou dobu, což bylo dostatečně velké na to, aby spolkla svoji veškerou hrdost a nic na to neřekla.
„Dobře, takže... Je asi na čase vydat se pryč,“ pronesla nakonec tiše, než se pomaličku zvedla na nohy a pohlédla na hromádku nouzových přídělů. „Co jsem dlužná, Alexi?“
Upřela na něj pomaličku svoje modré oči, plné otázek. Jakkoliv si vážila jeho dobrotivosti, počítala s tím, že se bude jednat o obchod - možná by mu mohla něco prozradit na oplátku, aby neměl potíže a měl také něco v ruce. Jakmile ale zmínil jakékoliv pole, pokrčila neurčitě rameny.
„Moc toho tady venku neroste. A co roste, to pro vás nebude poživatelné, i některým z nás to dělá problém sníst. Radiace mění jídlo na nepoživatelnou břečku, po většinu času. A počasí je taky celkem extrémní, takže... Být tebou bych si od toho moc neslibovala.“

„Dobře, takže... Je asi na čase vydat se pryč,“ pronesla nakonec tiše, než se pomaličku zvedla na nohy a pohlédla na hromádku nouzových přídělů. „Co jsem dlužná, Alexi?“ zeptala se, skoro už na odchodu. Tím ho trošku vyvedla z míry, nevěděl, co má odpovědět. Rozhodně nepočítal s tím, že by se mu měla za tu trochu jídla nějak odvděčit. "Nic mi nedlužíš, je to dar. Jen se zkus nenechat zabít, je z tebe teď v podstatě boháč, byla by to škoda. Jsem rád, že jsem nechal pistoli na omráčení." odpověděl s úsměvem. Bylo to příjemné setkání, jen co byla pravda, opět mu o něco více rozšířilo obzory. A utvrdilo ho, že střílet je všechny rovnou by v mnoha případech mohla být škoda.
"Máme hotovo, sbalte to všechno, vracíme se zpátky! Dneska v noci jsme naštvali solidní množství lidí, bude lépe, když večer budeme hodně daleko odsud.". Všichni se pustili do příprav k opuštění tábora. Do 30 minut bude celý tábor zbalen, zůstane po něm jen ta malá zídka, kterou postavili kolem. Ujištěný. že se o to postarají, se vydal rozloučit se svou novou kamarádkou.

„Ano? Jsi si jistý? Rozhodně bych ti nepřála nějaké potíže a nevím jak moc kontrolují vaše příděly po návratu... Když tak bych mohla vyměnit nějaké informace nebo krev na oplátku,“ odpověděla vlídně, než mu věnovala velice upřímný a přátelský úsměv.
Pravdou bylo, že byla taktéž velice ráda za to, že měl Alexander tu zbraň nastavenou jenom na omráčení. Kdyby ne, nikdy by se neseznámili a ona by neskončila s velice důležitým vědomím toho, že ne všichni vojáci jsou špatní. Takhle by ho občas možná mohla zkusit vyhlížet a podávat mu nějaké informace... Aby nenaběhli do případné pasti nebo se vyhnuli části Pustin, které bývaly občas zmítané nebezpečným počasím.
Byla velice dobře připravená mu jeho laskavost oplatit jak jenom mohla - nemohla mu sice nabídnout nic v materialistické formě, ale rozhodně pro něj mohla něco maličko udělat. Loajalita a vděčnost sice v jejich světě pomaličku ztrácely svoje pevně dané místo, ale Estelle se jich stále velice pevně držela. Vážit si gest a laskavostí vůči druhým bylo důležité, stejně jako jejich oplácení. Pokud si lidé i v tak těžké době dokáží zachovat svoji lidskost, nebylo ještě všechno úplně v pytli a připravené na zánik. To byly hodnoty, jakých se Estelle pevně držela a nemínila z nich polevit.
„Takže... Tohle je nejspíš sbohem,“ pousmála se trošku posmutněle, zatímco v náručí držela nouzové příděly, které jí Alexander štědře věnoval. „Ještě jednou díky, Alexi. Pokud na sebe znovu narazíme, ráda ti tvoji laskavost oplatím. A řeknu to svým známým... Vím, že to není moc, ale budeš v Pustinách mít alespoň nějaké spojence.“
S těmi slovy mu věnovala nepatrný úsměv a dala se pomalu na odchod.

"Ano, jsem si jistý. Jediný, kdo to kontroluje, jsem já sám. Problém tedy nehrozí, nemusíě se bát". Odpověděl. Byl to dar, výměna tedy nepřichází v úvahu. Dělal to jen proto, aby měla možnost přežít. Po chvíli koukání na sebe se nadechla. „Takže... Tohle je nejspíš sbohem,“ pousmála se trošku posmutněle, zatímco v náručí držela nouzové příděly, které jí Alexander štědře věnoval. „Ještě jednou díky, Alexi. Pokud na sebe znovu narazíme, ráda ti tvoji laskavost oplatím. A řeknu to svým známým... Vím, že to není moc, ale budeš v Pustinách mít alespoň nějaké spojence.“ A začala se obracet k odchodu. "Sbohem, rád jsem tě poznal, snad se ještě někdy shledáme."
A byla pryč. Nemohl si teď však dovolit strachovat se o ni. Musel zajistit, aby s celá jeho jednotka vrátila ve zdraví, potom si může dovolit myslet na jednu roztomilou zlodějku z pustin. Otočil se, povzdechl si a šel kontrolovat, jak jsou na tom s balením tábora.