Ubikace důstojníků

Místo, o kterém každý řadový voják marně sní. Každý z důstojníků má svou vlastní místnost s koupelnou, pohodlnou postelí, stolem s počítačem a pohovkou. Pravdou avšak je, že většinu svého času stejně stráví při vykonávání své služby mimo objekt, takže času na užívání pohodlí, přicházejícího s vyšší šarží, moc nemají. Řadový voják sem má vstup zakázán kromě situace, kdy je mu důstojníkem výslovně povolen.

Přišel do svého pokoje a jediné, na co měl sílu, bylo sebou švihnout na gauč. Věděl, že než bude moct zavřít oči, musel toho ještě hodně udělat. Čekala na něj jeho četa, se kterou ještě potřeboval probrat plán na zítřejší průzkumnou misi, kterou měli na starost. Šlo o jednu z nejdelších misí do míst, kam se za posledních několik let ještě nikdo nevypravil, nebo se odtamtud alespoň nevrátil. Bylo mu ctí, že misi dostala jeho četa i přes to, že nyní nebyla v plném počtu. Jednoho z jeho nejlepších pěšáku, Alfonze, přepadla minulý měsíc tlupa zmutovaných a i když se prostřílel ven, na následky zranění a otravy později zemřel. Bylo toho ještě třeba tolik zařídit, zásoby, munice, technika...

Po krátké hodince odpočinku se tedy zvedl a šel to všechno dát dohromady. Nakonec, když to všechno bylo hotovo a mohl si být jistý, že všichni budou zítra připraveni, si konečně mohl dovolit sednout za počítač a poslat pár zpráv domů do města, své rodině, přátelům a zároveň objednal své četě nový model odstřelovací pušky, která právě opustila laboratoře. Nemohl se dočkat, až ten zázrak uvidí na vlastní oči. Když už to všechno vyřídil, bylo po jedenácté večer. Vypnul počítač, rychle se vysprchoval a šel spát. Zítra je všechny bude čekat náročný den, bude třeba se pořádně vyspat.

Ubikace důstojníků byly místem, kde se zdržovala nerada.

Neberte ji špatně, dříve tady dokonce bydlela... bylo to ze začátku, když byl ještě hlavou základny její adoptivní otec a ona, jakožto zástupkyně slabšího pohlaví, tu měla pokoj, poněvadž vojáci uměli být nezřídka kdy docela oprsklí. Ale jak se postupem času učila poslat je případně do patřičných mezí, přestěhovala se radši na běžné ubikace vojáků. Zvlášť poté, co její jediný zástupce nalezené rodiny zemřel, už tu zkrátka a dobře nechtěla trávit víc času než bylo nutné.

Teď to nutné bylo, proto mířila ke dveřím na konci chodby, vedle nichž na malém štítku stálo doleva nakloněným písmem jméno Wulf. Věděla, že asi nebude mít nejlepší náladu, jelikož se před krátkým časem se svou jednotkou vrátil z mise, ale šlo o nezbytnou záležitost. Krátce zaklepala a nečekajíc na odpověď jednoduše vstoupila. Mnohdy se neobtěžovala ani klepat, tohle pro ni bylo vcelku vrcholem uctivého příchodu.

„Dole se objevil nový doktor, potřebuje někoho z vojáků, aby dávali při jeho kontrolách a těchto věcech pozor na devianty, kteří by chtěli dělat problémy,“ oznámila hned po vejití do místnosti stručně.

Po vyřízení hlášení a kontrole své jednotky se konečně odebral do svého pokoje. Byl rád, že už bude mít chvíli pro sebe, dnešek byl vcelku náročný den. Hned po příchodu sebou švihnul na pohovku, vyndal notebook, připojil ho kabelem k ineternetu, protože byl líný si na to sednout ke stolu, ke stolnímu počítači, a kontroloval zprávy z města. Nic zvláštního se za domu jeho nepřitonosti nestalo, ten nový prototyp pušky se k němu dostane při příští zásobovací návštěvě, celkem se těšil, až si tu věc vyzkouší.
Zrovna, když si nechával posílat další nouzové dávky, kterých byly stále plné sklady, někdo zaťukal. Dříve, než stihl odpovědět, otevřely a jeho návštěva napochodovala dovnitř. byla to Willow. Ani se nestihl zeptat, co potřebuje, než spustila: „Dole se objevil nový doktor, potřebuje někoho z vojáků, aby dávali při jeho kontrolách a těchto věcech pozor na devianty, kteří by chtěli dělat problémy,“ oznámila stručně.
O tom, že je tam nový doktor, věděl. S tím, poslat tam nějaké vojáky, problém neměl, štvalo ho, že se sotva vrátili a už mají jít někam hlídat, místo tradičního dne volna. "Dobře, dva mu tam pošlu... Zbytek si zaslouží své jednodenní volno, když se právě vrátili. Budou na něj čekat u cel.", odpověděl. Věděl, že to jeho muži pochopí, věděli, že kdyby to bylo na něm, jejich volno by jim dal. "Ještě něco?", zeptal se jí?

S něčím podobně milým frázi tak pardon, že žiju a snažím se něco dělat, když to tak otravuje na jazyku raději zavrtěla na tu otázku jenom hlavou, načež zase vycouvala. Raději se vydala zase dolů – pokud byli vyřízení po nějaké akci, nebylo úplně dobrým nápadem tam doktůrka nechat samotného. A navíc... odešla v rozkousnutém rozhovoru. Chtěla, každou buňkou své zvědavé bytosti, ho dokončit...