Obchodní centrum

Obrovská budova, která je domovem mnoha menších i větších obchodů, jež pod její střechou s přehledem fungují. Svým návštěvníkům nabízí i příjemné místo k posezení na lavičkách v hale, stejně jako jezdící schody a možnost zakoupení si nějakého jídla.

Zatímco se procházela obchodním střediskem, její podpatky důrazně klapaly o naleštěnou kamennou podlahu.
Už od rána neměla příliš co dělat, proto se rozhodla se projít - a zahodit tak ten nudný stereotyp za hlavu. Od doby, co se vrátila z nemocnice měla domovu celkem plné zuby. Unavovalo ji jenom ležet v posteli a odpočívat. I proto se velice rychle chopila šance vypadnout ven a nadýchat se čerstvého vzduchu. Jakkoliv s tím její rodina značně nesouhlasila, protože pořád byla po úrazu... Nehleděla na jejich názory, dělala jenom to, co ona sama chtěla. Už s ní ani nebyla Estelle, aby představovala hlas jejího svědomí a snažila se jí domluvit k rozumu.
„Dobrý den,“ pozdravila ve středisku jakousi mladší ženu, která obsluhovala stánek s kávou.
Kdykoliv se jí matka snažila něco zakázat, zachovala se tak trochu jako dítě - natruc musela jít a udělat přesně to, co jí bylo zakázáno. V tu chvíli to bylo zvednout se z postele a jít mimo domov. Dát si kafe bylo nejspíš také na seznamu s velkým NE na začátku. Jí to ale absolutně nezajímalo - měla matčiny názory u zad od té doby, co nechala její sestru odvést na vojenskou základu, v důsledku čehož skončila Jessica postřelená a v nemocnici.
„Jedno latté, prosím. A s troškou skořice navrch.“ Pousmála se na ženu nepatrně, než si urovnala svoji krátkou sukni.

Bez Estelle bylo všechno nepříjemně prázdné. Nic co dělala nebylo tak zábavné jako když to dělaly společně - a doma po sestře zbyl prázdný pokoj plný jejích věcí... Převážně na malování a kreslení. Bylo směšné, že po ní zbylo víc uměleckých potřeb, než osobních předmětů - ale tím už se Jessica hlouběji nezabírala.
Sotva si od prodavačky převzala kelímek se svým latté, zamířila k nedalekým lavičkám a posadila se, upírajíc pohled na velkou tabuli, na které se promítaly různé propagační materiály. Většina z nich byla na jídlo a oblečení, ale jeden z nich byl i na léky - sotva spatřil nápis Welsh v rohu obrazovky, znechuceně odvrátila pohled.
Jakkoliv by nejspíš měla být hrdá, že se jejich rodina zabývá hledáním léku, který by lidem umožnil chodit ven i bez ochranných obleků... Nedokázala zapomenout, co její matka udělala Estelle. O to horší byl fakt, že ani netušila, jestli je Estelle stále naživu. Jako deviant by sice měla být schopná odolávat lépe radiaci, ale kdo ví, co se s ní v Pustinách stalo. Naposledy ji viděla utíkat, zatímco postřelená padala k zemi...

Vše bylo v nejlepším pořádku. Celé obchodní centrum bylo krásně čisté. Člověk by podle toho nejspíš ani neodhadl že je tu něco špatně. Všichni jsme jen vězni na malém území.
Dnes přišly nové dortíky. To mě vytrhlo od jakéhokoliv přemýšlení. Dva jsem si doběhla koupit. Ke stánku s kafem jsem došla zrovna ve chvíli kdy od něj odcházela dívka v mém věku. Vypadala jako jedno z těch bohatých dětí co nic nedělají a vůbec jim to nevadí. Přesně takový lidé kteří si myslí že jim patří svět a můžou si dovolit cokoli. Zašklebila jsem se. Takový lidé byli vždy velmi nepříjemní. Počkala jsem až odejde a až potom s plnýma rukama došla až k pultu. Položila jsem na pult dorty abych měla volné ruce na hledání peněz. Prodavačce jsem už ani nemusela říkat co bych si dala. Život tady byl tak nudný že jsem sem chodila pořád. Vždy se stejnou objednávkou.
Vzala isem kafe i dorty a přemýstila jsem se na jednu z mála volných laviček. Kafe jsem pomalu upíjela. Pozorovat lidi z obchodního centra nebylo zrovna zábavné. Kafe bylo ale dobré jako vždy a tak jsem byla spokojená.