Vrakoviště

Harampádí. Je všude, kam jenom lidské oko dohlédne. Po většinou pokryté silnou vrství rzi, která jakýkoliv zdánlivě užitečný předmět dělá naprosto nepoužitelným.
I přesto všechno má ale někdejší vrakoviště svoji vlastní hrstku obyvatel... Nakažení se tu poměrně často zdržují, přehrabávají obrovské hromady odpadu a hledají cokoliv, co by jim snad mohlo přirůst k srdci nebo pomoct. I proto je ten prostor poměrně nebezpečný...

Zatímco táhla v náručí nouzové příděly, které dostala od svého nového přítele Alexandera, nedokázala se přestat ohlížet.
V pustinách bylo velice málo jídla, především toho nezkaženého nebo neozářeného. To, co nesla byla nesmírná vzácnost... A pokud by ji snad někdo viděl, jak si to štráduje napříč pustinami s plnou náručí jídla... Asi by to moc dobře nedopadlo. Jakkoliv byla schopná se ubránit, v ten moment by měla bránit víc to jídlo, než sebe - a třebaže se jí ta představa příčila, nejspíš by musela použít svoje schopnosti. Nebyla v tom nijak zvlášť dobrá, byly jí spíš na obtíž než k užitku, ale občas to dokázala celkem slušně kontrolovat. Dokázala někomu uklidnit mysl a zahnat zlé sny, to se počítalo. Ale na obranu by to určitě nestačilo... leda by to dokázala obrátit a někoho tvrdě uvrhnout do šílených halucinací, jakými občas sama trpěla.

K jejímu štěstí cesta do tábora netrvala až tak dlouho. Během pár hodin ji měla za sebou - sotva překročila provázek s plechovkami a pustila příděly na zem, konečně se jí ulevilo.
„Tadá!“ Pronesla s nepopiratelným nadšením a posadila se na malý špalek poblíž ohně, zatímco koutkem oka pozorovala svoje spojence, jak fascinovaně přicházejí k nouzovým přídělům a nevěřícně si je prohlížejí.
Bylo já naprosto jasné, co si nejspíš myslí; však ji zajali. A ostatní zahnali. Nikoho by nejspíše nenapadlo, že měla takové štěstí a narazila na důstojníka s nepopiratelnou lidskostí - a ještě k tomu sklonem ke štědrosti. Sice se ho pokusila okrást, ale on ji nakonec ještě obdaroval. Měla zatracené štěstí.

„Kde si to vzala... On tě přeci střelil...“ Estelle se pobaveně pousmála a zavrtěla hlavou, než pokývla směrem k ostatním špakům kolem ohniště a její přátelé se rozesadili kolem.
Byla celkem nadšená, že jim dneska měla co vyprávět. Všichni vypadali tak kouzelně překvapeně a zmateně, ale stejně jako ona měli ve tvářích vepsané určité nadšení, protože najednou měli rezervu jídla. Estelle si sice nebyla jistá, na jak dlouho přesně jim to vystačí, ale na pár dní určitě. Možná i na týden, pokud by se rozhodli nenechat si nic na nouzové situace.

„Tak poslouchejte. Vlezla jsem do toho stanu a chystala se mu čmajznout věci, když mě velice pohotově - k mojí smůle - střelil. Tu zbraň měl ale jenom na obráčení! A potom co ostatní zahnali... Povídali jsme si, byl vážně milý. Ne jako ostatní vojáci, zkrátka... Skutečně milý. Nevím, jak přesně to popsat. Byl přátelský, místo aby mě skutečně zastřelil, nakonec mi dal ty příděly. Ani jeho skupina mi nic neudělala. Zdá se, že i v armádě jsou občas přeci jen i slušní lidé,“ poušklíbla se pobaveně. Byla Alexovi skutečně vděčná.